Jsem antikomunista a jsem na to hrdý

Stalo se hitem sezóny veřejně se vyznávat z toho, že dotyčný není antikomunistou. Nikdy jsem si nepotrpěl na módní trendy a účelové pózy. Tak i tentokrát půjdu proti proudu a odmítnu převlečník této fazóny, když říkám: JSEM ANTIKOMUNISTA A JSEM NA TO HRDÝ. Nevidím jediný důvod, nač měnit své názory a své přesvědčení jenom proto, že si řada intelektuálů a rádoby myslitelů chce okurkovou sezónu vyplnit sepisováním traktátů o překonání a škodlivosti antikomunismu. Z pera trockisty Petra Uhla se můžeme dokonce dočíst, že antikomunismus je totéž co antisemitismus (sic!).

            Na počátku stál esej Ondřeje Slačálka, anarchistického „tydýta“ (výstižný termín publicisty Jana Rejžka), který se snažil dokázat násilný a odpudivý charakter antikomunismu (Ondřej Slačálek: Český antikomunismus jako pokus o obnovu hegemonie, Britské listy, 22. 6. 2009). Ideová vyhraněnost autora pojednání je více než zřejmá. O to více je překvapující, jak se další diskutující na něj odvolávají a zaštiťují jím přímo, nebo jeho myšlenkami, což nic neubírá na levičáckém vidění světa. Není ničím novým, komunisté dávno předtím dokázali, že v jejich vidění světa je vše napravo od nich fašistickým či minimálně sociálfašistickým.

            Dle uznávané definice je komunismus (z latinského communis = „společný“) politická ideologievlastnictví a odmítající třídní rozdíly mezi lidmi. Dále se tak označuje stav společnosti, jehož dosažení komunisté prosazují, a často také komunistický režim, tedy politický režim států ovládaných komunistickými stranami. Komunistické ideje mají předchůdce již v antice. Jako významná politická síla se vynořily v první polovině 19. století a v rámci politické levice vznikla řada směrů komunismu lišících se jak pojetím budoucí rovnostářské společnosti, tak i navrhovanými prostředky k jejímu dosažení. Nejvlivnějšími teoretiky komunismu se stali Karl Marx a Friedrich Engels, kteří také stáli u zrodu prvních komunistických organizací a vtiskli komunismu revoluční rozměr: soukromé vlastnictví mohou vykořisťovaní zrušit jen násilím. hlásající společné

            Rozšířenou a tradovanou pověrou je, že komunismus a Marxovo učení zvlášť je cosi v zásadě pozitivního, co se jen vymklo a následně zdeformovalo. Omyl. Komunismus i Marxovo učení je založeno na třídním boji a zášti. Na potlačení soukromého vlastnictví a svobod jednotlivce, který sám o sobě ničím není. Je to náboženství bez Boha, které vzývá a oslavuje masu. Pod heslem, kdo nejde s námi, je proti nám, bezohledně likviduje a ničí oponenty a odpůrce, a to i pasivní (stačí, když nejdou s proudem).

            Představte si, že bude někdo podobně oslavovat a hájit sesterskou zrůdnou ideologii – nacismus. V lepším případě se o něj bude zajímat psychiatr, v horším státní zástupce. V počtu mrtvých stojí obě ideologie na téže úrovni, komunismus má dokonce na svém kontě o několik desítek miliónů obětí víc. Což už toto samo není důvod k potírání této krvavé ideologie?

            Dle Ondřeje Slačálka a jeho epigonů je v současnosti antikomunismus na ústupu a ztrácí své dominantní pozice. Ovšem i antikomunismus může mít různé formy. Také si mi nezamlouvají protikomunistické výzvy sesmolené havlisty s komunistickou či svazáckou minulostí. Není pro mne důvěryhodný antikomunista, který sám byl členem zločinecké organizace a dnes se to snaží bagatelizovat či zatajit.

            Jako antikomunista neuznávám utopickou vizi budoucnosti s všemocným státem v rukou socialistů, kde místo skutečné svobody má jednotlivec jen iluzorní a všeobjímající a korigující práva. Kdo tento názor sdílí, je z podstaty věci též antikomunistou. Je jedno, zda vědomým či nevědomým. Komunismus jako ideologie patří na smetiště dějin. A jeho nositelé před soud a je jedno, zda to bude soud postihující trestně právní či morální odpovědnost.